Mezinárodní horolezecký mítink v severním Walesu
Dostat se do Anglie byl můj sen a ten se splnil v tomto roce. Konkrétně v květnu 2002. Asi tak v březnu mi přišel mail od ČHS, že sem byl vybrán jako reprezentant za Českou republiku a pokud chci jet, tak ať se ozvu. Neváhal jsem a okamžitě zvedl telefon a potvrdil svou účast na mezinárodním semináři v Severnim Walesu. Mohl jsem si vybrat z několika jmen doprovod, byl tam i Slávek Vomáčko a tak jsem si ho vybral.
Konkrétně jsem neznal nikoho, ale Slávka jsem znal z vyprávění. Opravdu mě to velmi potěšilo a moc jsem se těšil. Krátce před odjezdem došlo ale ke změně, Slávek nemohl a tak mi s sebou dal jednoho ze studentů FTVS Martina Palduse. S Martinem jsem se setkal asi tak týden před odjezdem v Šárce.
Je 4. 5. 2002 ráno a já jdu na Florenc na autobus směr Anglie. Představa té dlouhé cesty mě moc netěšila, ale musel jsem to vydržet. Do Anglie jsme přijeli druhý den ráno asi tak kolem deváté hodiny. Tam jsme přestoupili na vnitřní linku autobusu a pokračovali dalších 8 hodin do Landndon. Tam na nás měli čekát pořadatele, ale nikdo tam na nás nečekal a tak jsme začali shánět telefonní číslo a volat jim. Asi tak po hodině jsme se dovolali a oni nám řekli, že si máme vzít taxi a že ho zaplatí. Nakonec jsme na místo přijeli asi tak kolem 22:30 hodin. Jeár nás zapsal a šli jsme si lehnout a spát.
Zní to jako sklo
Ráno jsme si přečetli program, co nás čeká a po snídani šli do zasedací místnosti, kde jsme se každé ráno museli sejít a kde se vždy řešilo, kdo s kým poleze. Každý den se lezla jiná oblast. Lezli jsme já, Martin a vždy někdo od nich. Oblasti byly různé, např. břidlice, když jsem po ní šel, tak to znělo jako sklo. Také moje první otázka byla, po čem to jdeme? To zní jako když šlapu po skle?
Když jsem po ní lezl, tak to mělo hodně ostré hrany, až to řezalo do rukou. A také to hodně klouzalo a když tam ze spáry vytékala voda, tak to bylo ještě horší. Další materiály, které jsem lezl, byly také odlišné od těch, na která jsem byl zvyklý, ale břidlice mě ze začátku fascinovala a zároveň dělala trochu problémy, než jsem si na ní zvykl. Ale po pár cestách to už bylo dobré.
Počasí nám vyšlo skvěle, nepršelo a poslední den lezení v sobotu bylo nádherné teplo. Také jsme zažili i hodně větrno, hlavně když jsme lezli na útesech.
Na útesech to bylo skvělé, vlny krásně hučely a v jeskyních to bouchalo.
Na útesech, na rozdíl od jiných skal, člověk nejprve slaní dolů a pak leze nahoru. Na skalách to je většinou naopak, nejprve lezete a pak si za odměnu tu délku slaníte.
Potkal jsem zde spoustu dobrých kamarádů a získal jsem i zkušenosti s různými novými materiály, po kterých se leze.
Návrat domů
No a v sobotu večer jsme se sešli a byl takový rozlučkový večírek. V neděli jsme odjížděli zpět do České republiky. To jsme ještě netušili, co nás cestou potká. Od areálu jsme odjížděli autobusem, který přijel pro všechny zúčastněné a odvážel je na autobus a na letiště. Na autobus vezl jen nás, jinak všichni jeli na letiště. Od areálu odjel ze zpožděním a nám tak ujel autobus do Londýna, odkud jsme měli pokračovat do České republiky. Vyložili nás v Londndonu a řidič autobusu se nám omlouval, že jsme to nestihli a říkal, že zde něco najdeme. Našli jsme vlak, který jel za hodinu, ale cena byla 50 liber, což je pro nás hodně. Ještě že jsme měli s sebou své peníze, jinak nevím, jak bychom se dostali do Londýna. Vlak byl samozřejmě nádherný, pohodlný, rychlý a museli jsme ještě jednou přesedat. Do Londýna jsme přijeli daleko dřív, než bychom přijeli s autobusem, který nám ujel. No a poté jsme nasedli do autobusu směr Česká republika a byli jsme rádi, že jsme to stihli. Samozřejmě, že tato akce měla být bezplatná, zatím tomu tak není, ČHS nám zatím neproplatilo vlak, kterým jsme museli jet.
Jinak jsem byl s celou akcí spokojen, nic jsem jim nemohl vytknout, měli to úžasně připravené a zorganizované.
Účastníci za Českou republiku: Jan Říha a jako doprovod Martin Paldus.
Sponzoři
- Sponzor, který mi poskytl oblečení na tuto akci, je firma WARMPEACE.
- SALTIC
- SINGING ROCK