Tatry (31. leden - 4. únor 2001)
Vyzkoušet lezení v zimě jsem chtěl už v roce 1997, kdy jsem chodil do horoškoly. Chodili tam i lidé, kteří nikdy nelezli a v rámci horoškoly měli jet lézt do Tater. Já jsem nejel, nevzali mě s sebou. Prý to se mnou zkusí později. Velmi mě to mrzelo, věděli přece, že lezu od roku 1992, kdy jsem s tímto oddílem byl na zájezdu v Tisé. Ale nedalo se nic dělat. Petr Lukačovič, majitel oddílu DAVYS, tak tenkrát rozhodl.
Myšlenky jet do Tater jsem se nevzdal. Můj sen se mi splnil až letos, kdy jsem s členy oddílu DAVYS do Tater opravdu odjel.
Karel Hrdý z DAVYSu se nebál dát mi, ač slepému, šanci v zimních horách.
I když ani tato akce se neobešla bez námitek, že chci jet také. Definitivně se o mé účasti rozhodlo až na oddílové schůzi 2. ledna v úterý.
Mohl jsem ale jet jedině v případě, že by se mi ještě ve zbývajícím čase podařilo sehnat sponzory, kteří by mě vybavili materiálně i finančně. Potřeboval jsem pokrýt cestu, ubytování i stravu. Vše se mi nakonec podařilo stihnout jen tak tak a mohl jsem si koupit lístek a lůžko do Popradu.
Je 31.ledna 2001 - středa - a já jedu do Tater si zalézt!
Vlak nám jede ve 21:40, ale Gabča nám řekla, že vlak jede už ve 21:30 (asi věděla proč :-). Vyjížděli jsme z pražského Hlavního nádraží a do Popradu jeli celou noc. Noc byla dobrá, jen na hranicích nás vzbudili celníci a žádali po nás naše pasy. Do cíle jsme přijeli ráno cca v 7:00 hodin. V popradské nádražní hale jsme se hned převlékli do zimního oblečení na lezení a odebrali si koupit lístek na električku do Starého Smokovce. Ze Starého Smokovce jsme po 30 minutách čekání pokračovali pro změnu lanovkou (zubačkou) na Hrebienok, kde jsme definitivně vystoupili ze všech dopravních prostředků a k chatě "Teryna" (2015 m) šli dál už pěšky.
Kluci, kteří do Tater odjeli už v neděli, nám slíbili přijít naproti k Zubačce (volali jsme jim, když jsme jeli električkou). Na místě srazu však nebyli. Nečekali jsme a vyrazili směr "Terina". Hned na počátku cesty jsme zvolili odbočku bohužel tak, že jsme se s kamarády, kteří nám šli naproti, minuli. V tu dobu to ale nikdo z nás ještě nevěděl. Šli jsme pořád dál a dál, až jsme došli k chatě Zámkovského, kde jsme se ohřáli a někteří z nás si dali polévku a kafe. Zdrželi jsme se zde asi tak hodinu a doufali, že kluci vyrazili později, protože bylo hezky. Také je možné, že nám vůbec naproti nešli a šli lézt. A tak jsme vyrazili kupředu, směr Terryho chata.
Pořád jdeme bez maček a cepínu, protože to ještě jde, až k místu, kde jsem uklouzl na zmrzlém podkladu, který tam zrovna místy byl. Nebyl jsem sám. Jdeme Malým Hankem a je znát, že se přibližujeme k Velkému Hanku.
Začíná se citelně ochlazovat, fouká vítr a padá sníh.
Také je znát, že neseme těžké batohy a že začíná pomalu, ale jistě, velké stoupání. Přicházíme k Velkému Hanku, kde už si sedáme na kámen a z batohu vytahujeme mačky a cepíny. Mačky jsme si nasadili, ale já jsem zjistil, že ty moje půjčené jsou mi velké a padají mi z bot. Proto mi Gábina půjčila svoje a ona šla bez nich.
Sníh začíná víc přimrzat a my jsme rádi, že mačky máme. Stoupání Velkým Hankem je čím dál větší a přiznám se, že toho začínám mít dost. Není divu, protože jsem v Tatrách poprvé, jak jsem se už na začátku zmínil. Olina má s sebou teplý čaj v termosce a tak se zastavujeme, abychom se napili. Čím víc se blížíme k chatě, tím delší mi připadá každý metr a častěji odpočívám. Konečně jsme na Terině.
Kluci, kteří nám slíbili jít naproti, tu však nejsou. Přeci jen nám naproti vyrazili. A tak Jarda, který zůstal v chatě, bere do ruky mobilní telefon a telefonicky je upozorňuje, že jsme již na chatě a že jsme se museli někde minout.
On a Karel nám dávají teplý čaj, abychom se zahřáli, vítají nás a ptají se, jak se nám šlo. Pak sedíme dole v místnosti, kde si mohou horolezci sami něco uvařit a sníst to tam, než bude večeře, kterou připravují místní lidé v chatě o patro výš. Čekáme na kluky. Přicházejí další naši známí horolezci, kteří zde jsou už od neděle nebo pondělí. Asi tak za dvě hodiny přicházejí Petr a Jirka, kteří nám šli naproti. Michal, který s nimi šel, je někde vzadu, protože ho bolela noha, kterou má odřenou od boty. Když i on přichází, ptá se nás, kudy jsme šli, že jsme se minuli.
Kolem páté odpoledne přichází k nám dolů Františka, která nám oznamuje, že večeře bude na dvakrát. Nejdříve v půl šesté bude jíst skupina těch, kteří dnes přišli, ti ostatní až v šest hodin.
K večeři máme buchty na pare, které nám většina závidí, protože oni je tam ještě, co tam jsou, neměli, kdežto my přijedeme a máme je. Po večeři zůstáváme nahoře u stolů a povídáme si, popíjíme čaj, pivo, nebo kdo co chce. Asi tak kolem desáté hodiny někteří odcházejí spát. Jsem mezi nimi.
Výstup na Pfinovu Kopu
Ráno vstáváme v 7:00 a jdeme snídat. K snídani jsou smažená vajíčka a chléb. Po snídani se vypravujeme a domlouváme se, kam půjdem. Nakonec jsme vyrazili na Pfinovu Kopu, která měří 2421 metrů. Cestou k Pfinově Kopě se ještě učím padat a brzdit cepínem. To mně šlo.
Došli jsme k Pfinově Kopě a začínáme stoupat nahoru, musíme překonat převýšení 406 metrů. Michal jde jako první, ale po chvíli cítí svou bolavou nohu a tak se začínáme střídat v prošlapávání sněhu. Jarda je na tom stejně a tak je vzadu s Michalem a já jdu jako první.
Michal a Jarda na mě vždycky akorát zakřičeli doleva, doprava, nebo rovně.
Konečně jsme dorazili až na vysněný vrchol Pfinovy Kopy a tam jsme se napili čaje, protože člověk v horách musí hodně pít něco teplého, pokud ale má co. Jarda nás pak vyfotil a šli jsme zpátky dolů.
Sestup dolů je trochu jiný, ale je to rychlejší a člověk se při tom ani moc neunaví a nezadýchá. Když jsme sešli dolů, vrátil se Michal zpět na chatu a já s Jardou jsme se ještě prošli kolem Plesa. Také si zkouším s mačkami lézt na kámen, abych věděl, jak mačky drží i na holé skále. Nebyl vůbec velký, byl to jen takový menší balvan, tak jsem se nemusel vůbec jistit, protože to bylo vysoké tak jeden metr. Procházeli jsme se asi tak hodinu a pak jsme se také vrátili na chatu. Tam jsme dorazili kolem 14:30. Každý jsme si dali to, co jsme si s sebou donesli k jídlu. Já jsem si dal gulášovou polévku z pytlíku, která se ale musela uvařit. Přiznám se, že jsem ji sám nesnědl a dal jsem i Jardovi. Na chatě už nás bylo víc, kteří se vrátili dřív. Do večeře jsem už nikam nešel a odpočíval jsem u stolu, kde jsme si tak různě povídali. Tentokrát se večeře podávala pro všechny najednou v šest hodin, byl segedínský guláš s knedlíkem. Po večeři jsme - jako včera - zůstali u stolu a sdělovali si své zážitky z tohoto dne. V sobotu ráno se jedna velká skupina balí a jede zpět do Čech. Naše skupina, která přijela ve čtvrtek, a Michal s Petrem zůstáváme do neděle.
Baranovo Rohy
Rozhodli jsme se, že vyrazíme na Baranovo Rohy, které měří 2526 metrů. Vyrazili jsme asi v 10 hodin.
Cesta je daleko strmější než byla cesta na Pfinovu Kopu.
Musíme překonat výškové převýšení 511 metrů. Petr šel první a prošlapával nám cestu v hlubokém sněhu, který byl hluboký po kolena, místy až po pás. Později, když už Petr nemůže, ho střídá Michal s bolavou nohou. Po chvíli nemůže už ani Michal, protože ho noha bolí víc a je už také trochu unavený, protože ten, co prošlapává, se unaví daleko rychleji, než ti, co jdou za ním. Michala později vystřídala Olina, Olinu Hanka a nakonec přišla řada i na mě. A tak jsme se střídali, až jsme došli přibližně po dvou hodinách na vrchol. Cesta vedla místy po hřebenu, kde mne Petr jistil. Počasí se dost rychle měnilo, začínala se dělat mlha, vítr a padal sníh. S přibývajícími metry se to rychle měnilo k horšímu. I cesta dolů byla těžší než předchozí den. V některých situacích to bylo velmi obtížné. Když jsme sešli z toho nejhoršího, sjížděli jsme strmou stráň po zadcích a brzdili pomocí cepínu, jak jsem se to v pátek naučil. Sestup byl velmi rychlý a trval nám asi půl hodiny. Na chatu jsme dorazili ve 14:00 hodin, trochu se najedli a šli si lehnout.
Já s Michalem jsme si šli lehnout až o půl hodiny později než ostatní. Michal mi říkal, že ho hodně mrzí bolavá noha a že kvůli ní nemůžeme lézt daleko těžší věci, než jsme lezli. Řekl jsem mu na to, že to vůbec nevadí a že snad příště. Pak jsme si šli lehnout i my s Michalem. Leželi jsme až do večeře. K večeři byl pálivý guláš s chlebem. Nic jiného to nechtělo, než si dát Tatranské pivo, protože ten guláš skutečně "psal". Také jsme se dohodli, že už v neděli po snídani nikam nepůjdeme, pomalu si zabalíme věci a vyrazíme směr Poprad, vlakové nádraží.
Všechno jednou končí
V neděli jsme vstávali jako vždy v 7 hodin a k snídani měli párky. Po snídani jsme balili věci, protože jsme museli do 10 hodin uvolnit pokoje. Batohy jsme si snesli dolů do místnosti, kde jsme si je ještě upravovali. Dojedli jsme ještě, co jsme měli, a kolem 11 hodiny jsme vyrazili v mačkách a s cepínem dolů stejnou cestou, kterou jsme sem přišli. Šel jsem s Michalem pomaleji, ostatní šli napřed a počkali na nás u chaty Zámkovského. My jsme tam s Michalem dorazili o čtvrt hodiny později. Odtud jsme šli už všichni pohromadě a pomalu. Ještě jsme si dole, kde jsme se minuli s Michalem, Petrem a Jirkou, upřesňovali cestu, kudy že jsme to měli jít, abychom se potkali.
Dorazili jsme na zubačku, kterou jsme se dovezli na električku. Petr sjel k električce na lyžích, které s sebou měl. Električkou jsme pak pohromadě sjeli do Popradu. Tady jsme si z batohů vyndali čisté oblečení a ručník, někteří i plavky. Já jsem plavky neměl, protože mě Gábina neřekla, že půjdeme v neděli do bazénu. Byl jsem tedy po celou dobu, co se někteří koupali, ve sprše a užíval si to, že se můžu osprchovat, protože na chatě je voda jen na nejnutnější věci. Po vykoupání jsme se odebrali do místní restaurace, kde jsme si dali každý podle chuti něco k jídlu. Strávili jsme tady asi tři hodiny. Pak jsme šli na vlak a jeli zpátky domů. Zase nás vzbudili celníci, ale po mně ani nechtěli vidět pas a spokojili se s tím, že ho viděli zavřený, i když jsem jim ho podával. Možná to bylo tím, že jsme byli velmi ospalí, alespoň si to tak vysvětluji. Cesta byla jinak v pořádku. Na druhém konci vagónu nám tam pořád někdo zpíval, ale nám to vůbec nevadilo.
Do Prahy jsme přijeli krátce před 7 hodinou ráno. Na nádraží jsme se rozloučili a tím skončil můj první zážitek z Tater.
Sponzoři
Tuto akci a tento příběh jsem mohl prožít díky těmto sponzorům:
- WARMPEACE, který mi poskytl teplé oblečení (bunda MtBlanc červená, kalhoty MtBlanc černé, bunda EAGLE šedá).
- DANDA Brno - KLIMATEX, který mi poskytl teplé spodní oblečení a čelenku.
- ŠŤÁVA
- KIRKE, tisková agentura, s.r.o., která mi poskytla finanční částku na úhradu cestovních a pobytových výloh.
- SINGING ROCK
Tento článek byl napsán pro Horolezecké noviny, ve kterých byl publikován 19. června 2001.