O lezení na Suchých skalách zvaných mezi lezci prostě Sušky
Na Suchých skalách jsem lezl již několikrát a pokusím se vám vše popsat z "pohledu" zrakově handicapovaného lezce. Budu popisovat jednotlivé přelezené cesty a vezmu to od východu na západ.
Hlavní věž
Začneme na Hlavní věži, cesta Jihovýchodní roh (VI). Pro prvolezce je příjemné, že je dobře odjištěna - má 3 kruhy. U prvního se obvykle štanduje. K němu je terén lehký, je zde položený sokolík, jen jsem se musel zeptat na směr, protože se cesta trochu klikatí a přichází ke kruhu zleva. Pokud ovšem nedáte takovou variantu, jakou po mě chtěli jednou kameramani české televize, protože se jim to tak víc líbilo do záběru. To se jde zprava docela těžkým koutkem, který asi už není za šest, ale je to hezké jemné lezení. Klíčové místo výstupu je ale výše, u 3. kruhu, který je v krátkém komíně uzavřeném stropem. Výlez je vykulením doleva přes hranu komína, ruce dáte do vzdáleného dobrého chytu, ale nohy jsou zprvu nejisté a je to trochu v převisu. Dál je ještě několik silovějších kroků za madla šikmo doleva vzhůru.
V severní stěně této věže je cesta Kuttův roh (V). Začíná traverzem, který není tak úplně lehký, a přechod za hranu je prý velmi vzdušný. Uvědomuji si to i já, když visím na velkém hrotu, přestože hloubku pod sebou nevidím. Za hranou štandujeme v kruhu, aby lano netáhlo v dalších krocích za roh do vhloubení se spárou.
Sokolí věž
Klikatá spára (VI) je hodně členitá, trochu tahavá, přímá linie ústící na balkónek se slaňovacím kruhem. Zde řada lidí končí, protože dál má cesta úplně jiný charakter a není tak hezká a pro prvního ani moc dobře zajištěná. My jsme ale koutem dolezli až k hornímu slaňáku.
Pod Klikatou spárou je v malé plotně cesta se dvěma borháky, která ale nebyla napsaná v průvodci mých kamarádů. Bylo to dost jemné technické lezení s trochu nepříjemným klouzavým nástupem (prý je to tam maličko zelené). Ale bylo to hezké a měl jsem z toho radost, protože je to pro mě už dost těžké, odhadem snad VIIb nebo dokonce VIIc.
V těchto místech začíná také cesta Interdikt (VIIc), která vede po hraně na balkónek ke slaňáku. Je obtížností docela vyrovnaná, asi dvakrát se přelézá z jedné strany hrany na druhou, což mi samozřejmě museli spolulezci vždy poradit. Nejtěžší je spodek - vůbec se na tu hranu z kouta dostat a udělat po ní první krok. Je tam taková díra, kterou člověk prostě musí najít. Takovéto jednotlivé chyty nebo kroky si obvykle nenechávám radit, ale tady to jinak nešlo, protože se tu rychle ztrácí síla a na přemýšlení a hledání je málo času. I tak jsem se zhoupnul v laně.
O kousek dál je Břízková (VII). Docela pohodové a ne těžké lezení, napřed koutem na balkón, pak do dalšího koutku uzavřeného zprava převisem. Tady kolem kruhu je to nejtěžší, ale jakmile se dosáhne do dobrých chytů pro obě ruce, je vyhráno. Takovou škvírou se pak člověk protáhne do lehkého terénu. Spolulezec mě ocenil komentářem, že prý jsem si snad toho těžšího místa ani nevšiml.
Na předskalí pod nástupem Břízkové jsme zkoušeli první část cesty Modré kroužky (VIIc). To je jemné stěnové lezení, které se mi líbí jako snad každému lezci. Kolem kruhu už to na mě ale bylo opravdu moc a asi 2x nebo 3x jsem si sedl do lana, než jsem to přelezl. Další část cesty jsme nelezli, byla to spíš jen taková zkouška toho, co ještě zvládnu.
Opravdová lahůdka je o kousek dál. Velká plotna (VIIb) je jednou z nejfrekventovanějších cest. Začátek je těžší, skoro svislý, taková spárka v malé koutečku. Později se terén poklápí a nad kruhem se postupně přechází k hraně. Tady je prý pro prvolezce důležité zajistit se v tutových hodinách, které jsem rozvazoval. Leze se chvíli po hraně a pak se člověk vrátí kousek vpravo do stěny. Tady je to zase docela těžké. Prakticky celá cesta je po krásně vypreparovaných křemenných žilkách, které tvoří většinou dobré lišty. Pro mě je taková cesta příjemná tím, že mi dovoluje celkem v klidu přemýšlet a hledat další chyty a stupy. Až úplně nahoře mi spolulezec Michal "vyradil" jeden z posledních chytů, ale napřed mě nechal řádně potrápit. Teprve když viděl, že jsem jej už asi popáté minul o pár centimetrů a že už jsem zralý na spadnutí, tak mi to prozradil. Ale to je tak správné - když si cestu najdu sám, tak z toho mám taky mnohem větší radost.
O pár metrů vlevo je Malá plotna, taková rozcvička na tu Velkou. Jsou obě stejného charakteru, ale ta Malá je o poznání lehčí a o hodně nižší. Není vlastně v průvodci samostatně, je to jen první půlka Údolní cesty, která se prý zas tak moc často neleze. Buď lezci slaní z vrcholu plotny, nebo zde štandují a pokračují dál Fotogenickou hranou, která má ve skutečnosti začátek jinde, ale je to pěkné a logické propojení, které si snad taky někdy vylezu celé.
V boční stěně věže je Západní cesta. Je jen za VI, ale je v ní převis, což je pro mne mnohem těžší, než cesta stejné obtížnosti ve svislém nebo ukloněném terénu. Než jsem našel další chyty, došla síla. Vylezl jsem to až na druhý pokus.
No, a na severozápadním rohu je nástup do cesty Věžička u Sokolí. Je to z celého výčtu cesta s nejnižší obtížností - IV. Ale když si zkusí vidící horolezec udělat úvodní přepad se zavázanýma očima (a nejlépe pokud cestu nikdy neviděl a někdo ho k ní poslepu dovedl), pochopí, o čem to pro nás nevidomé je. Musíme mít absolutní důvěru v pokyny spolulezce nebo kamarádů okolo a opravdu věřit - když přepadáte do volného prostoru - že tam ta stěna naproti je.
Přehled toho, co jsem na Suškách vylezl, zakončím cestou na Vlajkovou věž, která nese symbolické jméno Kamarádská. Je to cesta, kterou jsem lezl při své první návštěvě zde, když jsem s lezením začínal a ani neměl pořádné vybavení. Bylo to v roce 1992. Vzpomínám na čínské kecky, které na skále zrovna dvakrát nedržely. A taky na to, jak jsem prý vynechal velký hrot nad kruhem, protože jsem jej "přehlédl". Je v asi nejtěžším místě této celkem dlouhé "sedmy", kterou to pro mě na Suškách začalo.
Napsal a zavzpomínal Jan Říha, spolupráce při dodání cest Michal Absolon