Skalní lezení pod Dachsteinem
Na parkoviště u Gosauských jezer jsme koncem prázdnin dojeli po čtvrté hodině odpoledne. Moc jsme se nezdržovali, jenom vytáhli z aut batohy zabalené už doma a za půl hodiny jsme vyrazili směrem na Adámkovu chatu pod Dachsteinem.
Šéf výpravy nás děsil, co nás čeká za kopec. Měl pravdu.
Cestou jsme několikrát odpočívali a na chatu jsme dorazili po skupinkách. První tam byli již před devátou, poslední až v půl jedenácté v noci.
Všichni jsme toho měli dost, ale těšili jsme se na lezení po místním vápenci. V neděli jsme nikam jít nemohli, protože pršelo a byla mlha. Po ránu to nikomu nevadilo, ale odpoledne jsme už byli nadržení.
V pondělí se udělalo azuro, které vydrželo do pátku. Chatař Hans Gapp říkal, že je hezky po hodně dlouhé době. Letošní léto bylo totiž v celé Evropě podivné, střídavě pršelo a bylo hrozné horko.
Na seznámení jsme vylezli ve třech dvojicích za sebou trojkovou Východní rampu na První věž Sněžné hory.
Pro mě byl hned první přístup ke skalám problematický a náročný.
Šlo se tam mezi hromadami kamení a sutí. To se potom opakovalo i další dny. První lezecká cesta byla úžasná. Vápenec nebyl uklouzaný jako u nás v Srbsku.
Lezli jsme šest délek bez batohů, protože jsme nakonec slanili k nástupu.
Další dvě cesty v následujících dnech byly vždy o něco těžší a delší. Chatový pilíř na stěně kousek za chatou měl dvě čtyřková místa a lezli jsme na něm sedm délek. Opilecká (nebo též Holandská) hrana byla o něco těžší než čtyřka. Z obou se vracelo pěšky a po ferátě, a tak jsme museli lézt s batohy.
Koncem týdne jsme vyrazili na samotný Dachstein, dominantní vrchol, kterému do třítisícové výšky chybí jen tři metry. Cesta vedla po suti, poté po ledovci a sněhu, museli jsme přejít přes Steinerovo sedélko pomocí feráty do vedlejší doliny a nakonec jsme vylezli normálkou na samotný Dachstein.
Byli jsme všichni rádi, že to máme za sebou.
Bylo tam moc lidí, kteří se chovali a jistili tak, že se jen zázrakem nic nestalo. Strkání, chytání cizích lan a špatné jištění tam bylo na běžném pořádku.
Cesta dolu byla po ferátě a potom jsme kličkovali po Gosauském ledovci mezi trhlinami.
V pátek poprvé zapršelo. Za to ale pořádně. Sebrali jsme se tedy a šli dolů. Sestup kamenitou stezkou sice trval dlouho a kolena mne od minulé námahy dost bolela, ale k autům jsme se nějak dostali. Přejeli jsme hranice,zastavili v první hospodě a dali si české levné jídlo a pivo.
Autor článku: Jan Říha, publikováno 4. 10. 2005.