Moje první expedice na Mont Blanc
Přiznám se, že kdyby mi někdo před rokem, nebo před půl rokem řekl, že bych mohl jít také na Mont Blanc, tak bych mu řekl, že se zbláznil.
Také v práci mi říkali, "Co takhle Mont Blanc?". Já jsem jim na to odpovídal, že tam se jen tak nedostanu, protože tak dobře nelezu.
No a než jsem se nadál, tak přišla nabídka jet na Mont Blanc. Přesně jsem se o tom, že bych tam mohl jet, dozvěděl po telefonu v pátek 22. června 2001 od Patrika. Zeptal se mne, "Co budeš dělat od 3. do 12.srpna?". Já jsem mu na to odpověděl, že v tu dobu mám jet na čundr. On mi řekl, ať ho odložíme na jiný termín, protože v tu dobu pojedeme na Mont Blanc.
Tato zpráva mne trochu zaskočila a odpověděl jsem mu na to, jestli se nezbláznil. On mi řekl, že vůbec ne a že jsou to už konečně pořádný kopce.
Rozhodování muselo být velmi rychlé, protože to chtěl vědět hned po telefonu. A tak jsem se rozhodl, že tedy pojedu. Po skončení našeho telefonátu jsem pořád byl přesvědčen, že se mi to jen zdálo. Ještě ten den jsem jel domů k rodičům, kde mám počítač a tak omezený, ale přece přístup k Internetu. Když jsem se večer, připojil, tak tam byl ještě e-mail od Patrika s dalšími informacemi.
Věděl jsem, že musím jet, protože to pro mě bude hodně znamenat a ovlivní to hodně moje zaměření na tento sport. Je pravda, že lezení v horách mě už dlouho láká, ale tušil jsem, že tohle bude o něčem jiném, než lezení v Tatrách, kde jsem byl na přelomu ledna a února tohoto roku. Bylo mi také jasné, že i na tuto expedici budu potřebovat sponzory, stejně jako tomu bylo, když jsem jel do Tater. A tak jsem začal rychle shánět vybavení, ale i finanční částku na zaplacení pobytu, stravování, cesty a pojištění. Vše jsem na konec sehnal a tak jsem mohl odjet.
Je 3. srpna 2001 a já s dalšími čtyřmi kamarády odjíždím na Mont Blanc!
Kolem osmnácté hodiny pro mě Patrik přijíždí domů autem a odjíždíme k Michalovi S. Před jeho domem už stojí auto Volkswagen Transporter. Z auta Patrika jsme přendali moje i Patrikovy věci a on poté odjel se svým autem pro ostatní členy expedice - Oldu a Michala D. Já jsem mezitím byl doma u Michala S. a v klidu jsem popíjel studenou vodu, zatímco se Michal koupal. Když kluci přijeli, tak si přendali věci do Volkswagenu.
Všichni si oblékli trička s logem a nápisem naší expedice. Na tričku máme všichni napsáno: Mont Blanc, rok, přezdívku a počáteční písmeno piva, které kdo pije a také si ho veze s sebou.
Ještě jsme se nechali od Oldovy manželky vyfotit v tričkách u otevřeného zavazadlového prostoru se všemi věcmi co jsme si sebou vezli. Poté se loučíme s Oldovou manželkou, ona nám ještě popřála hodně štěstí při zdolávání Mont Blancu a vyrážíme přes Německo, Švýcarsko a Francii směr Šanon.
Tam jsme dorazili asi v 10:00 hodin. Prošli jsme se po městě a koupili si kšiltové čepice s nápisem Mont Blanc. Ještě jsme si v místním středisku zjišťovali počasí, které panuje na Mont Blancu a jak tam bude, až tam budeme my. Podle nich tam je právě teď, kdy to zjišťujeme, chladno a na vrcholu sněží, ale až tam půjdeme my, tak má být jasno a poměrně i teplo. Ještě voláme na telefonní číslo, které tam měli napsané ohledně přesnější předpovědi. Ale tam jsme se moc nedozvěděli, protože tam nemluvili anglicky, ale jen francouzky. Tak jsme se museli smířit s tou předpovědí, kterou nám dali ve středisku a odebrali jsme se k WC, bylo to velmi blízko, ale chtěli za to 3 franky. To jim přece nedáme, říkáme si, a tak zkoušíme to, co napadne Čecha. Postupně tam chodíme všichni za pouhé 3 franky pro všechny (je nás 5). Pak ještě procházíme městem a všichni místní i turisté se za námi obracejí a velmi si nás prohlížejí. To budou ty trička? Alespoň si to tak vysvětlujeme.
Vyrážíme vzhůru
Po prohlídce města nasedáme do auta a odjíždíme do St.Gervais kde jsme zaparkovali v podzemních garážích. Tam jsme si z kufru vyndali svoje věci a na zemi u auta si připravili do batohů jen věci a jídlo co budeme potřebovat.
Dáváme si do batohů jídlo, Patrik nám rozdal guláš, který prý on sám vařil. Něco tu silně zapáchá povídá Michal D.
To ješte neví co to vlastně je, ale nikoho z nás nenapadlo, že to je něco z jídla. Pak vyrážíme směr zubačka.
Na zubačku jsme dorazili a zjistili, že nám právě odjela a že další jede až za hodinu. Koupili jsme si lístek na konečnou a i zpáteční. Zubačka nakonec přijela asi tak za 10 minut, protože měla zpoždění. Nasedli jsme a odjeli na konečnou. Cesta trvala asi tak hodinu. Když jsme dojeli na Nid-d´-Aigle ve výšce 2372 metrů, tak jsme se ještě u místních stolečků na zastávce převlékli do teplejšího oblečení a vyrazili směr chata Les Rognes ve výšce 2768 metrů. Cesta je velmi kamenitá a místy trochu strmá. Asi tak třikrát se zastavujeme, abychom si odpočinuli. Hlavně se zastavujeme kvůli Michalovi S., protože se mu špatně chodí kvůli své váze.
K chatě jsme dorazili asi tak kolem 17 hodiny. Zjistili jsme, že chata je polorozpadlá a že je sešroubovaná, to aby ještě držela pohromadě. Prohlížíme si to tak trochu uvnitř, protože tam už jsou dva horolezci. Pak jsme se vrátili ven a vedle chaty si vybalujeme jídlo k večeři. Chtěli jsme si dát ten guláš, co nám uvařil Patrik, ale ten právě hodně zapáchal. To bylo to, co dost silně zapáchalo v garáži, když jsme si připravovali věci s sebou. Zjistili jsme, že je zkažený a tak jsme ho nejedli, až na Patrika. Ten říkal, že ho nevyhodí, že to je velká škoda a začal si ho ohřívat a začal ho jíst. Také ho nedojedl, ale snědl ho hodně, skoro všechen.
Ještě jsme mu říkali, ať ho nejí, že by mohl dostat otravu krve. On říkal, že za to může prý jeho milenka Eva Limberková.
My ostatní jsme si dali čínské instantní polévky a k tomu krájený suchý chleba. Po večeři jsme přemýšleli, kde budeme spát, jestli venku, nebo uvnitř chaty. Skoro všichni jsme jasně řekli, že uvnitř, akorát Patrik měl nejprve velmi silný řeči, že bude spát venku. Nakonec ale šel spát s námi dovnitř chaty na zem do druhého podlaží. Šli jsme spát v 19:00 hodin. Ještě jsem slyšel, jak přicházejí další lidé, chodili dost dlouho do noci. To mě snad na tom nejvíc vadilo, protože jsem nemohl usnout.
Výstup k chatě Refuge Aigle du Gouler
Ráno jsme se probudili v 7:00 hodin a Patrik nakonec byl rád, že spal s námi v chatě, protože venku opravdu v noci byla dost velká zima a on neměl moc dobrý spacák. Když jsme vstali, tak jsme se venku nasnídali, dal jsem si suchý chleba a kousek salámu a čaj. Vyrážíme v 10:00 hodin na chatu Les Rognes 2768 Refuge Aigle du Gouler (CAF) 3817 metrů. Cesta na tuto chatu je velmi náročná, protože je dost strmá, místy je kolmá, je zde dost volných kamenů, které padají a proto musíme mít helmy a je dost dlouhá. Počasí meteorologům nevyšlo, protože mělo být ještě ošklivo a ne tak pěkně jak je. Dá se totiž jít v kraťasech a tričku. Dost často se zastavujeme a odpočíváme, abychom se i napili vody a čaje. Dost lidí jde na horu k chatě, ale i dost jich jde dolů. To nám vadí, protože jsou poměrně neohleduplní a je poznat, že k lezení nemají vůbec žádný vztah. Místy jsou i natažená lana, za které se dá dobře držet a dá se do nich cvaknout odsedávačka.
K chatě jsme dorazili ve 14:30 hodin a Olda s Patrikem se šli zeptat, jestli tam mají místo na spaní. Po chvíli se vrátili a oznámili nám, že za spaní zaplatíme pouze 75 franků. Za noc na zemi. Můžeme ale jít spát až v 21 hodin, a to protože budeme spát v restauraci. Vzali jsme si batohy a šli jsme dovnitř do chodbičky před restaurací, tam jsme museli počkat, protože nebylo žádné místo, kam by jsme si mohli sednout. Odložili jsme si batohy v chodbičce a kluci šli si ven zakouřit a já jsem zůstal u batohů a sedl jsem si na svůj batoh a opřel jsem se o skříňku kam se dávají sušit boty. Místy jsem usínal, protože jsem byl unavený z dnešního dne. Většina sedících lidí v restauraci u stolů setrvala až do večeře, která je v 18 hodin. A tak jsme museli počkat až do 19 hodiny, než se najedli a uvolnili tak volná místa u stolu. Když se místa uvolnila, tak jsme si šli konečně sednout i my. Opravdu jsme museli u stolu sedět až do 21 hodiny večerní, protože poslední člověk odcházel až když zavírali. Poté jsme si mohli jít za 75 franků lehnout na zem, nebo na lavičky u stolu. Já jsem si vybral spaní na lavičce a to bez spacáku. Moc dobře se nespalo, protože tam někdo chodil do druhého patra do pokoje. Také mi byla v noci trochu zima, protože jsem si nevzal spacák v domnění, že tam bude i v noci trochu teplo.
Den D je tady!
Cesta nahoru
V noci jsme už museli vstávat ve 24 hodin, abychom vyšli v jednu hodinu.
Což, to jsme vstali, akorát nás všechny bolela hlava, to je z toho, že jsme se ještě moc v této výšce neaklimatizovali.
Nasnídali jsme se, teple oblékli, hodně napili a také jsme si udělali teplý čaj i sebou do termosky a protože jsme byli hodně nevyspalí, prohodili jsme pár slov na téma, že to nikdo nechce vidět, jak to dopadne. Akorát jsme se zapomněli všichni namazat proti spálení od slunce. V takovéto výšce se opálíte i když je pod mrakem.
Jsou 2 hodiny ráno a my se zpožděním, ale přece vyrážíme směr vrchol Mont Blanc.
Cesta nám jde dost pomalu, protože většině z nás padají mačky a mě se pravá mačka povolila, tak si ji musím utáhnout. Nakonec jsme si všichni mačky dobře utáhli a jde se nám dobře. Akorát Michalovi S. to jde dost pomalu a s přibývajícími metry se mu i hůř dýchá. Každou chvíli se zastavujeme aby nás Michal došel a ještě vždycky čekáme až se vydýchá a trochu odpočine. Pokračujeme směr. Ještě se prohazujeme jak kdo půjde za sebou. Já už nejdu druhý, ale jdu třetí, před Michalem S. a snažím se ho tak trochu táhnout, aby se mu dobře šlo. Moc to ale nejde, protože se nedá táhnout, je trochu těžší než já a když se zastaví, tak s ním nehnu. To ale už dost vysiluje i mě a cítím trochu na sobě únavu.
Zastavujeme se už po několikáté a na rovinu se ptáme Michala S., jestli to opravdu zvládne a on nám odpovídá, že mu je dost špatně, točí se mu hlava, je mu na zvracení a špatně se mu dýchá. To se s přibývajícími metry ještě více projevuje. Nakonec jsme se s Michalem S. dohodli a i on sám uznal a řekl, že se pomalu vrátí zpět na chatu a tam na nás počká. Nejprve ale přemýšlíme, kdo se s ním vrátí, ale nakonec jsme se dohodli, že se vrátí s nějakou skupinkou lidí, kteří se také vrací, protože to nezvládli.
My tedy pokračujeme směr vrchol. Zatím nepoužíváme cepín, ale stačí nám teleskopické hůlky, protože to zatím není tak tolik nebezpečné. Zima je ale pořádná, sněží, silný nárazový vítr a je také hustá mlha. To proti včerejšku se hodně změnilo, a vůbec tak dnes nemělo být, ale mělo být hezky. To zase meteorologům nevyšlo. Sníh na našem těle namrzá tak, že kalhoty a bunda z goretextu je pokryta souvislou vrstvou zmrzlého sněhu.
Přicházíme k chatě Refuge Bivoac Valld (CAF) ve výšce 4362 metrů a tam trochu odpočíváme před další, poslední a velmi náročnou cestou na vrchol. Také tam u chaty necháváme teleskopické hůlky u stromu a také i jedno lano, to protože nás je o jednoho méně a jedno lano nám stačí, abychom se všichni navázali. Zatímco stojíme u chaty, tak se obloha začala dost rychle protrhávat a je vidět i kousek modré oblohy.
Ještě jsme se napili teplého čaje a vyrážíme vpřed. Olda má sebou i videokameru a tak místy i natáčí, jde jen na chvíli před nás a to proto, aby mohl natočit kousek našeho výstupu. Po chvíli se zařadil na konec, tak jak byl i předtím a pokračuje s námi. Opět se několikrát zastavujeme abychom si odpočinuli a pokračujeme dál. Olda i Michal D. už moc nemůžou, docházejí jim síly. Je to způsobeno hlavně psychikou. No nic, tak jsem si od Michala D. vzal batoh, který mu byl přidělen, v batohu jsou naše nejdůležitější věci, který potřebujeme (např. termosky s čajem a flaška vody). Oldu na laně musím víc táhnout a tak jsme šli až na vrchol.
Cestou jsme potkali několik lidí s vysokohorskými instruktory, zrovna v tom nejtěžším úseku, to je na hřebenu, který je široký jen asi tak jeden metr a na každou stranu je asi 2 až 3 kilometry hluboká propast. Když jsme se vyhýbali s ostatními, tak jsme museli zarazit celou rukojeť cepínu do zmrzlého sněhu.
Vítr hodně sílil, více padal sníh a opět se udělala mlha, tentokrát ještě hustší, než tomu bylo ráno dole. Viditelnost je asi tak 10 až 20 metrů. Pokračujeme i nadále velmi pomalu, protože Michal D. často odpočívá.
Přiznám se, že chůze po takovém hřebenu pro člověka, který na cestu v těchto podmínkách nevidí je velmi riskantní a tak jsem musel dávat daleko větší pozor než kluci, abych nespadl do hluboké propasti. Hlavně v tomto úseku to pro mne bylo velmi náročné na soustředění. Pokračujeme i nadále směr vrchol a už tam skoro jsme.
JSME NA VRCHOLU!!!
Ještě jdeme chvíli a vrchol je tu. Je mezi 10:30 až 11:00 hodin.
Nechci tomu ani věřit, že jsem to dokázal tak bez problémů a docela v pohodě.
Mám velkou radost, ne jenom já, ale i kluci. Vůbec nám nevadí, že je zima, respektive mrzne, sněží, je mlha a že fouká silný nárazový vítr. Batohy jsme odhodili na zem a podáváme si ruce a smějeme se, že jsme to dokázali. Vytahujeme foťák a jednotlivě se fotíme. Olda ještě vytahuje kameru a točí, jak jsme na vrcholu hory Mont Blanc. Sice je mlha, tak tam na tom toho moc nebude vidět, ale naše postavy tam vidět budou a budeme tam i slyšet. Poté jsme si chvilku sedli na zem, abychom si odpočinuli. Mezitím tam dorazili ještě další horolezci. Ještě chvíli jsme byli na vrcholu a pak jsme šli zpět dolů do chaty.
Návrat na chatu
Cestou dolu se nám jde dobře a rychle. Akorát, že únava se dostavuje už u všech, i u mě a tak častěji zastavujeme, sedáme si do sněhu a odpočíváme. Najednou se mi zavírají oči a já asi tak na 1 až 2 vteřiny usínám.
Vím, že usnout nemůžu a že pokud bych usnul, tak bych se už také nemusel probudit. A to nechci.
Cestou si vyzvedáváme hůlky a lano a pokračujeme pořád směr chata. Do chaty jsme došli v 15:00 hodin. Michal S. tam na nás čekal a ptal se nás co vrchol Mont Blanku a my jsme mu mohli s radostí říci, že jsme ho vylezli. Sedli jsme si ke stolu a odpočívali jsme po náročném výstupu. Po odpočinku jsem si dal špagety, protože jsem mě velký hlad, vzdyť jsme toho přes den moc nesnědli, protože nebyl čas a ani jsme sebou moc jídla neměli. Sice jsme chtěli ještě ten den sestoupit z této chaty dolů, ale počasí nám to neumožňovalo, byla velká mlha a hlavně to hodně namrzalo. Tak jsme museli zůstat ještě jednu noc na této chatě.
Tuto noc nám ale zvedli na 97 franků. Zjistili jsme, že dnešní noc tam na zemi nebudeme spát sami, ale že nás bude daleko víc, asi tak 20 lidí. V 21 hodin jsme si šli lehnout a ve 2 hodiny nás místní pingl v tričku, kde má na zádech obrázek vrtulníku, vzbudil, a řekl nám, že musíme vstávat, že lidé, co jdou ven jdou snídat. To je hrozné, říkám si, protože oni si dávají snídani na vidličku, nevím co už přesně měli, ale správný horolezec není tak rozmazlený. No nic, to už asi nezměníme. Asi tak po hodině jsme si mohli jít lehnou do uvolněných postelí, ale jen do 8 hodin. Potom nás vzbudil místní personál.
Sestup k autu a zpět do Čech
Ráno jsme se nasnídali, ještě jsme uvařili čaj na cestu do termosky a vyrazili směr auto. Počasí je zase pěkné, holt nám bylo přisouzeno to špatné počasí, které včera panovalo. Jdeme dolu tou samou cestou, kterou jsme šli sem. Dolu to jde snadno a rychle. Michal S. cestou ztratil láhev vody, tak máme jen jednu a 2 termosky teplého čaje.
Kousek před koncem první části jsme se zastavili a pouštíme před sebe dvě Francouzky a jednoho Francouze. Obě holky se mě zeptaly, jestli jsem byl na vrcholu a já jsem jim mohl radostně říct, že jsem byl. Měly radost, že jsem to dokázal a popřály mě hodně štěstí při dalších výstupech. Také na mě poznaly, že na cestu nevidím a že musím za někým jít, i když jsem šel kolikrát sám bez navigování.
Ještě jsme se zastavili na odpočinek u chaty, kde jsme spali tu první noc, abychom se napili a trochu odpočinuli a mohli pokračovat dál směr zubačka.
Cestou jsme potkali asi tak 20 až 30 kamzíků, byli od nás asi tak 2 metry. K zubačce jsme došli v 15:00 hodin a akorát nám jedna odjíždí před nosem, ale to nám zas tolik nevadí, protože se můžeme v klidu svléknout z toho teplého oblečení a těch všech vrstev co máme na sobě. Ještě jsme zjistili, že se musíme nahlásit, jestli chceme jet dolů. Zubačka přijela asi tak za hodinu kolem 16:30 hodin. Odjíždíme dolů a jdeme k autu, kde se převlékáme a odjíždíme domů.
Autorem tohoto článku jsem já, Jan Říha.
Na tuto expedici, tak jako na další podobné velké akce mohu jet jen díky sponzorům. Sponzoři na tuto expedici byli:
- KIRKE, tisková agentura, s.r.o. - cestovní, ubytovací a stravovací výlohy.
- Lékárna u Zlatého Orla - pojišťovací výlohy a kompletní vybavení lékárničky.
- ŠŤÁVA - teplé rukavice a lavinový pípák.
- LANEX - lano.
- SINGING ROCK