Slepý horolezec Honza Říha

Je neuvěřitelné, na čem je ochoten stát - asi je to tím, že na to nevidí.


Let's Rock 2005

"Tak vás tady vítám a jdeme hnedka do skal," řekl Vojta Dvořák, když poprvé uviděl účastníky firemního setkání Singing Rock na prachovské "Turisťárně".

Mezitím co jsme obědvali, kameraman a jeho pomocníci připravili cesty na lezení a hlavně focení a filmování. Natáhli fixní lana a udělali stanoviště pro kameru a fotoaparát.

Janek vytáhl první cestu pro mne. Během lezení přišel výborný pískovcový lezec Luboš Mázl se ženou a se dvěmi dětmi. S Jitkou jsem se poprvé potkal nahoře na skále, kde jsme si podali ruce. Lezl jsem nadále střídavě s Jankem a Vojtou.

K večeru začalo poprchávat, a tak jsme sedli do aut a jeli do kempu v Čertoryji. Tam přijel Vláďa Křapka ze Singing Rocku a Vojta jakožto organizátor nás všechny vzájemně představil. Byli tu zaměstnanci firmy, sponzorovaní lezci, validátoři, vývojáři a fotografové.

S holkami se leze dobře

Ráno jsme měli ve vedlejší místnosti přednášku o nových věcech a debatu, co si o nich myslíme, a jak se nám leze ze současným vybavením.

Poté jsem odjeli opět na skály do Prachova. Dopoledne jsem si dal asi pět cest ze Zdendou a pak další s Vojtou a také i s Ivošem. Cesta za Ivošem byla opravdu těžká, 7 a nějaké to písmenko navíc.

Do skal potom dorazil nejlepší lezec na vápně Adam Ondra. Je to pavoučí člověk, tady na písku lezl desítkové cesty, vše na prvním konci lana. Na vápně prý leze cesty za jedenáct. Je opravdu neuvěřitelné, jak leze dobře a je mu teprve třináct let. K Singing Rocku přijel s rodiči a sestrou.

Poslední cestu jsem si dal na Jehlu s Danou a její přítelkyní Štefi. Výstup mě velmi bavil a s holkami se mi lezlo opravdu dobře. Lezli jsme to na dvě délky, protože cesta je dost dlouhá a hodně se klikatí.

Večer do kempu přijel Pepa Šimůnek na promítání z Himalájí, kde byl se Soňou Boštíkovou, Pepou Morávkem a dalšími horolezci.

K promítání videa, na kterém se ukazoval Adam, jsme si dali pivo, a také se promítalo pár mých fotek ze zimních Tater.

Dobrá zábava na lanové dráze

Po snídani Vojta dohodl, že si vyzkoušíme lanovou dráhu. Já jsem na ty propletené provazy byl dost zvědavý, protože jsem to ještě nikdy nezkoušel. Obsluha nás seznámila, jak se tam máme pohybovat a jak se zajišťovat. Úvazek jsme si každý vzali svůj a oni nám dali dva konce lan s karabinami a pak se začalo. Jako první začal Adam a pak ho následovali ostatní.

Poté přišla řada na mně. Přede mnou šel Vojta a za mnou Pepa Morávek. Nejprve jsme vylezli na první plošinu po provazovém žebříku. Některé příčky byly od sebe dost daleko. Poté mě Vojta zajistil a ukázal, jak to vlastně funguje. Karabiny jsou tady jiné, než klasické horolezecké. Pak Vojta přelezl traverz k dalšímu stromu, tam se zajistil a já jsem mohl jít. Po jednom provaze se šlo, druhého jsem se držel. "To šlo," říkám si.

Pak následovala další překážka ve tvaru půlkruhů, do kterých se šlapalo. To také šlo, ale bylo to už obtížnější, protože strefit se, když na to nevidíte, je těžší.

Pak dráha dělala písmeno "X", tam bylo těžší ten prostředek, kde se to protínalo a musel jsem se hodně natáhnout, abych dosáhl na konec lana, které vedlo nahoru. Pak následovala dvě lana na nohy a jedno na držení, kulatá lávka připomínající kladinu a několik hrazd. Aby to nebylo jednoduché, tak tentokrát šel Vojta za mnou a celé to pořádně rozhoupal. Musel jsem se držet, abych nespadl do lana. Ono by se nic nestalo, když je člověk jištěný, ale padat se mi nechtělo.

Předposlední překážka, provazová síť, vede k závěrečné lanovce. Moc se mi nechtělo do ní skočit. Ono když nevidíte, kam se vrháte, tak to není dobrý pocit. Váhal jsem, ale všichni mě povzbuzovali, tak jsem nakonec z plošinky spadl do lana a pěkně si to frčel dolů.

Napsal Jan Říha

Sponzoři



Výběr jazykové verze/Language selection