Slepý horolezec Honza Říha

Je neuvěřitelné, na čem je ochoten stát - asi je to tím, že na to nevidí.


Slyším přemrzlý led

Lézt po zmrzlých vodopádech jsem chtěl už dlouho, ale dosud se mi to nepoštěstilo. Vše se změnilo o jednom únorovém víkendu roku 2003, kdy jsem jel s Gobem a spol. do Oldřichova v Hájích. Poblíž této jizerskohorské obce je totiž nepoužívaný žulový lom, po jehož stěnách stéká několik kolmých ledopádů.

V sobotu ráno jsme jeli autobusem do Liberce, kde jsme čekali na vlak do Oldřichova. Sedli jsme si do kulturní místnosti, kde byly židle, stolečky a hlavně teplo. Jeden z naší party vyndal svačinu a z chleba ukusoval jen do té doby, než na něj vyběhla starší paní, která neměla nic jiného na práci, než hlídat lidi, aby v místnosti nejedli a nepili. Když jsme se pokusili napít, zákaz důrazně opakovala. Těmito scénkami nás probudila z ranní letargie, doslova nás nažhavila, a tak jsme dojeli do Oldřichova a hned vyrazili za lezením.

Poprvé ledolezcem

Připínám na boty nové mačky, nasazuji přilbu, soukám se do sedacího úvazku, přivazuji se k lanu a beru do rukou dva ostré cepíny. Nevidím to, ale vím, že celá naše skupina dělá to samé.

Slyším, jak lezou prvolezci, přemrzlý led se tříští pod kovovými zobáky jejich cepínů a hroty maček do něho vrážejí s velkým úsilím. Konečně přicházím na řadu. Snažím se poprvé zaseknout cepín do čistého ledu, ale úder se nedaří, špice odskakuje. Teprve sbírám zkušenosti. Konečně cepín zasekávám správně a já můžu popolézt o pár centimetrů a zakopnout i mačku do ledu. Ta drží, je to dobré. Pomalu postupuji vzhůru. Dvakrát lehce to nejde, ale pomalu se šinu nahoru. Občas mi cepín vypadne z ledu a někdy odtrhne do údolí i několikakilogramový kus nedržícího ledu.

Je to něco úplně jiného, než lezení na skále nebo dokonce na umělé stěně. Více si namáhám ruce, protože často visím jen v cepínech. Nejsem sám, komu se to stává. Každý ledolezec zná takové nemilé chvilky.

Nakonec jsem dorazil na stěnku, která byla vysoká asi tak 3 až 4 m. No měl jsem toho dost, vždyť je to jiné lezení, než jsem zvyklý. Poté jsem spuštěn dolu a čekám tam na Milana, který se mnou lezl, až slaní. Při jeho slanění na mě spadl jeden kus ledu, přímo na přilbu, byla to velká hlavně pro mě nečekaná rána, ale přilba v pohodě. No a tak jsme lezli až do večera, a pak jsme šli do hospody na večeři a hlavně na pivo. Poté jsme šli hledat místo na spaní a nakonec jsme skončili na nádraží v čekárně, kde se samozřejmě netopí, vždyť je to tak malé nádraží, že tam ani neprodávají lístky.

Konečně jsme usnuli a za chvilku kolem čtvrté hodiny ranní se ozvaly hrozné rány, lekl jsem se, protože mě to probudilo, a nejenom mě, no nebylo to nic jiného, než hrozný dupot opilce, který šel z hospody čekat na ranní vlak. Začal si tam cosi žvanit pro sebe, občas jsme mu rozuměli to je kláda - ano byla mu zima. Nám začal říkat cosi o našich spacácích, že je máme krásné apod. Nakonec si sedl na lavičku, posunul tam klukům věci a lehl si na ni. Ještě si svlékl bundu, něco jako nosí silničáři, nebo popeláři a usnul. No to bylo hrozné, takové chrápání jsem ještě neslyšel, nedalo se v tom pořádně spát, a za chvilku přišly nějaké dvě ženy na ranní vlak a stály venku. Ty si musely o nás říkat věci, když se z čekárny ozývalo takové hlasité chápání.

No nic, opilec se po hodině probudil zimou a čekal na další vlak a odjel. Ještě nám stačil naplivat na zem.

Ráno jsme vstali a šli opět lézt na ledy. Ještě mi Robert ukázal jak se do ledu zakládá štand pomocí šroubu a i ten jsem si mohl poprvé prohlédnout.

Dali jsme si ještě pár cest a šli jsme na vlak, kde ještě ležela bunda toho opilce, na kterou si brousil zuby Hrba. Tak si ji vzal, hrozně se mu líbila. Přijel nám vlak a odjeli jsme zpět do Prahy.

No a to byl můj první zážitek z ledu.



Výběr jazykové verze/Language selection