Slepý horolezec Honza Říha

Je neuvěřitelné, na čem je ochoten stát - asi je to tím, že na to nevidí.

Projekt Schody do nebe: Elbrus 2008

Je 24. června 2008 a já se třemi kamarády - s Jankem Bednaříkem jakožto s mezinárodním horským průvodcem, Petrem Kašparem coby kameramanem (Pítrs) a Jiřím Sedlákem (Jurou) - odlétáváme z pražského Ruzyňského letiště směr Minerální Vody.

Na letišti ještě Pítrs vytahuje z batohu malou lahvičku slivovice, je potřeba ji vypít, do letadla by ji vzít nemohl, tak se posilňujeme na let a ještě si dáváme poslední české pivo na cestu.

V Minerálních vodách už na nás čeká taxikář s mikrobusem, který nás odvezl do vesnice Elbrus, do kempu Osmana. Jeli s námi ještě němečtí horolezci, se kterými jsme se seznámili v letadle.

Cestou mi kluci popisovali, jak to tam vypadá a co vše vidí. Např. volně se pasoucí krávy, které občas byly i přímo na silnici a museli jsme kvůli nim zastavit. To je tam prý běžné.

Dorazili jsme do kempu k Osmanovi a postavili stany. Osman je člověk, který se stará o své zákazníky, a hlavně má kemp hlídaný kamerovým systémem. Je to bezpečný kemp, Osman dbá na to, aby u něj nikdo nebyl okraden a také nám řekl, když jsme s ním večer poseděli, abychom si bágly dali k němu, že nám je zamkne, aby nám je někdo nevzal.

S Osmanem jsme pohovořili o tom, jaké má být počasí a on nám řekl, že pár dní bude pěkně. Tak jsme šli spát a druhý den 26. 6. t. r. jsme si sbalili bágly na cestu a nechali se odvést k lanovce. Tam jsme nasedli na novou lanovku - a to asi 6ti sedačkovou - je to moderní lanovka, jaké znáte např. v Alpách v Rakousku.

Ještě jsme přesedli na druhou lanovku, pro změnu na kabinkovou, a pokračovali nahoru. Jsme na Miru, kde se dá přespat v plechových sudech, něco jako když máte cisternu na autě. Tam si z batohu vytahujeme teleskopické hůlky, oblékáme se a vyrážíme směr Prjut. Cestou nás několikrát míjí rolba, která na Pastuchovy Kameny vyváží lyžaře a také některé lidi, kteří chtějí také vystoupit na vrchol hory Elbrus, jako my.

Je to do kopce po sněhu a ledovci a také hlavně po rozježděném sněhu od rolby.

Dorážíme na chatu a jdeme se tam ubytovat. Dostáváme pokoj, který je dřevěný a hlavně plesnivý, tak mi to popsali kluci a bylo to i cítit. Začínáme vařit čaje a snažíme se víc pít. Jsme totiž asi ve 4150 metrů vysoko.

Zjišťujeme od chataře, jaké má být počasí. Řekl nám, že by mělo vydržet slušné asi tak dva až tři dny, nikdo to přesně neví. Druhý den nás bolí hlava a Pítrsovi je špatně, dokonce i zvrací.

Vydáváme se na krátký výstup kvůli aklimatizaci. Vyšli jsme asi tak 200 až 300 výškových metrů a přiznám se, ze nám to stačilo a zase se vracíme zpět na chatu.

Přichází rozhodnutí, a to zda zítra vyrazit na vrchol či ne. Po krátké poradě jsme se rozhodli, že druhý den vyrážíme na vrchol a to z důvodu počasí, máme strach, aby se nám nepokazilo. Nemáme zase tolik času vyčkávat.

Začínáme pít hodně čaje, celý zbytek odpoledne i večer. Je totiž potřeba se hodně zavodnit a na horách to platí zvláště.

Na chatu přišli lidé, kteří byli na vrcholu. Už jsou v pohodě a slaví, že to vylezli. My a ještě další skupinka Čechů a ještě jsme tam potkali Jirku, který byl sám a rád se k nám přidal. Byl skvělej a moc mi pomohl. Nemohli jsme usnout, to je na horách také dost běžné. Už jsme se nemohl dočkat, až konečně vyrazíme. Plán, že vyrazíme po půlnoci, nám malinko komplikuje silný vítr a tak musíme vyčkat, až se trochu uklidní.

Asi tak kolem druhé ráno se uklidnil a my se oblékáme a vyrážíme směr vrchol. Sníh je krásně zmrzlý a jde se po něm dobře i po ledovci.

Máme dobré tempo a občas se zastavujeme abychom se vydýchali a napili. Už jsme na postuchových kamenech, začíná velký traverz a prudký kopec. Nasazujeme mačky, přece jenom je to už hodně zmrzlé a do kopce, že to v botech klouže. Pítrs nás asi tak v 5000m opouští, nezvládá to, je mu špatně a výška ho už dál nepustí.

My pokračujeme, už bez kamery. Je to čím dál těžší pro dýchání, je to znát, že nejsme dostatečně aklimatizováni, děláme častější přestávky a víc dýcháme.

Docházíme po traverzu k poslednímu prudkému stoupání, je to na vrchol asi 200m.

Tam se zastavujeme, dáváme si pití a něco k jídlu, nějakou tyčku, a je na nás dost znát únava. Sám toho mám dost a teď se mi honí hlavou pořád jen to jedno, a to, že vrchol je nadosah. Říkám si - musím to dát, od toho jsem tady, je to můj cíl projektu "Schody do nebe" a pokud tento vrchol nevylezu, tak končí celý projekt. To nechci a chci dokázat, že i člověk s handicapem může vylézt na tento vrchol.

Kluci se mě ptají, jak dál, jak jsem se rozhodl, zda zde kousek pod vrcholem končíme, či půjdeme dál? Odpovídám, že jdu dál, chci to dokázat, když jsme už vylezli až sem, tak to jen tak nevzdám. Ještě se napiju, zvedáme se a vyrážíme do prudkého stoupání. Já, Jura a Janek. Jdeme na horu, každou chvíli se zastavujeme a dost se zadýcháváme. Musíme se hodně soustředit na cestu, abychom neudělali žádnou chybu a nespadli dolů. Přiznám se, že dost bojuji s bolestí hlavy i únavou a občas si sedám, nebo spíš klekám do hlubokého sněhu. Kluci jsou na tom podobně a tak se zastavujeme a víc se vydýcháváme.

Zvedáme se a já se ptám Janka, jak je to ještě daleko. On mi říká, že už vidí vrchol, kde se to začíná rovnat. Jdeme a pořád se to zdá nekonečné, pět kroků a pauza, pět kroků a pauza. Nakonec se to začíná rovnat a je to hned znát. Myslel jsem si, že to půjde líp, ale to nebyla pravda. Únava je větší a taky výška se dost projevila, prostě dostavila se výškovka.

Jdeme po rovině, znovu se zastavujeme a říkám klukům, že se musím trochu vydýchat, napít a něco zakousnout. Ptám se znovu kluků, jak je to ještě daleko k vrcholu. Odpovídají, že už jen kousek po rovině, asi tak 100m, pak malej kopec a jsme na vrcholu. Na vrchol je vidět, už tam je skupinka našich českých kamarádů, kteří nás vidí a drží nám palce, ať to dokážeme vylézt za nimi.

Zvedáme se a jdeme tři kroky a pauza, tři kroky a pauza. Zdá se to nekonečné, nakonec přichází ten poslední kopec, a pořád jdeme tři kroky a pauza. Jsme poslední tři kroky od samotného vrcholu a povídám klukům, že na vrchol vyjdeme společně. Tak se chytáme se kolem ramen a jdeme poslední tři kroky… Jsme na vrcholu a není kam stoupat!

Máme neuvěřitelnou radost, jak my tři - já, Jura a Janek - tak i naší čeští kamarádi, že jsme to také dokázali, vždyť nás viděli, jak se trápíme, jak nám to dává zabrat. Všichni se objímáme a máme velkou radost.

Počasí nám přálo a po celou dobu bylo krásně slunečno a modrá obloha. Kluci mi popsali, jak je to krásné, koukat kolem sebe a vidět vrcholky a ledovce pod námi. A to krásné počasí s modrou oblohou tomu prý dodává krásné pohádkové podívání.

Ještě pár rychlých fotek a vyrážíme zpět dolů. Je to přece jen zima a fouká vítr. Cestou dolů se mi honí myšlenky, že jsem to vylezl, pořád tomu nemůžu uvěřit, ale po chvilce mi to dochází, tak jako Jurovi, kterýho to dojalo a začíná brečet, myslí na Rozárku, na jeho dceru, až vyroste, tak bude mít památku.

Ujdem pár metrů a tentokrát začínám brečet já, vše mi došlo, že jsme to vylezli, i když to už vypadalo, že to nedáme, a nakonec se to přece podařilo. Mám strašnou radost a pláči se nedá zabránit. Je to prostě radost, to se nedá nijak popsat. Je uvnitř v každém z nás.

Sestupujeme dolů a v traverzu mě Janek předává Jirkovi, policajtovi z Prahy. Jirka byl super a zvládal to se mnou v pohodě, i když nikdy takhle nešel s člověkem, který nevidí.

Šlo se nám dost těžko i přesto, že to bylo s kopce. Únava je opravdu velká. Je znát, že jdeme dolů, je tepleji a začínáme svlékat některé vrstvy. Slunce svítí, jdeme dolů a děláme pauzy na odpočinek. Po chvíli vcházíme do mraků a zase se ochladí. Začíná i trochu padat sníh a začínají se nám dělat na mačkách bačkory (lepí se nám sníh na mačky), začíná to klouzat. Tak s Jirkou sundaváme mačky a jdeme bez nich. Po chvíli nám to ale začíná klouzat, zase je to víc zmrzlé a cítím chlad. Tak si beru na sebe nepromokavou bundu, opět si nasazuji mačky a jdeme dál. Je znát, že se ochladilo.

Pro urychlení si zkoušíme sednout a sjet to po zadku dolů. Trochu mi to jde, ale moc ne. Cesta dolů je nekonečná. Nakonec přicházíme na mírnější kopec a už je vidět chata. Přiznám se, že se na ni už těším. Konečně jsme u chaty, sedám si na kámen a vychutnávám si nicnedělání. Jsem docela vyřízený. Nakonec si odepínám mačky, sundávám si sedák, přilbu a protahuju se. Vše beru do ruky, batoh na záda a jdeme do chaty. Konečně jsme tady a máme to za sebou. Přivítal nás Pítrs, říkal, že jak přišel na chatu, tak že hned usnul. Leháme si na lavičku u stolu a trochu odpočíváme. Ani jsem se nesvléknul a ležím. I v těžkých plastových botách (plasťáky) které nechávám přečuhovat přes lavičku. Po chvíli se zvedáme, svlékáme se, vaříme si čaj a také si dáváme něco k jídlu.

Další den jdeme dolů do kempu k Osmanovi, i on má z našeho úspěchu radost.

Jdeme spát a už nás jen čeká návrat domů.

Sedíme v letadle a letíme směr Praha - Ruzyňské letiště.

Na letišti na nás čekali novináři - přímo televize jak ČT, Nova a Prima.


A to byla tečka za první expedicí projektu Schody do nebe.


Poděkování

Jsem rád, že se to podařilo a to hlavně díky klukům, za což jim moc děkuju.

Team:

  • já, Jan Říha
  • Jan Bednařík (horský vůdce)
  • Petr Kašpar (fotograf, kameraman, parťák)
  • Jirka Sedlák (parťák)

Velké poděkování patří sponzorům a to:


Napsal Jan Říha

Schody do nebe

Výběr jazykové verze/Language selection