Slepý Honza na skialpech
Umíte lyžovat v metrové peřině prašanu? Že vám to moc nejde? Zkuste navíc hodit na záda patnáctikilový batoh, místo přezkáčů nazout horolezecké šněrovací boty a zavřít oči. Tak jsme si užili letošních zimních Tater se slepým horolezcem Honzou Říhou.
V době příjezdu do Vysokých Tater padá neuvěřitelné množství čerstvého prašanu. Nakonec je z něho deka, do které se i na lyžích propadáme po kolena. Pěšáci nemají šanci a končí své výlety sto metrů od chaty. Lidé na sněžnicích se v prošlápávání stop střídají jako diví.
Do Zlomisek
Nedá se nic dělat, letos si u Popradského plesa moc nezalezeme. První a poslední pokus o seriózní lezeckou túru končí ve vánici a lavinézním sněhu těsně pod Zlomiskovou věží.
Nahoru to jakž takž jde. Kličkujeme prošlápnutou stopou Zlomiskovou dolinou. Honza se řídí klapáním mého vázání, občas na něho křiknu do sílícího větru. Za námi jde Tomáš na sněžnicích, ale ten má co dělat sám se sebou, než aby nám pomáhal v perné práci.
Pod Ledovým plesem uhýbáme doleva do čerstvého sněhu, musíme zdolat prudké výšvihy. Točíme se snad každých pět metrů. Honza ztratil orientaci, jakým směrem vlastně jdeme a soustředí se jen na správnou techniku překládání lyží.
Spadnout ve strmém svahu do hlubokého sněhu není nic příjemného pro zkušeného vidícího lyžaře, natož pak pro slepého začátečníka, který měl až dosud zkušenosti bouze z běžkování ve vyjeté stopě.
Šlapu prašanem ze všech sil, ale jde to zoufale pomalu. Prorazím pár kroků a musím se vydýchat. Navíc slovně naviguji Honzu. Vítr se proměnil na vánici. Říkám, že nám zbývá už jen deset metrů do závětří Zlomiskové věže, tam se navážeme a polezeme vybraný výstup obtížnosti dvě, ale člověk míní a příroda mění.
Z bezpečí obřích kamenů poházených po hřebínku se dostáváme nad celistvý sněhový svah. Bohužel je větrem utlučený a kvůli tomu se na něm vytvářejí lavinézní desky. S těžkým srdcem velím "Dolů!" Dvě a půl hodiny stoupání přichází vniveč. Honza i Tomáš jsou však rádi, protože vítr, mráz a vánice je už nebaví.
Pomáhám Honzovi přepnout jeho půjčenou silvretu čtyřistačtyřku na sjezd a odlepit stoupací pásy. První nejprudší svah mezi kameny jedeme od úvrati do úvrati. Zlomiskovou dolinu si už dovolujeme jet přímo. Traverzujeme mírné svahy, a proto když se lyže moc rozjedou, brzdíme zatáčkou do protisvahu. Jedu stále vedle Honzy a pokřikuju na něj, aby věděl, kudy právě jede. Je to stejné, jako když učím lyžovat malé děti. Přesto za námi zůstává asi deset hlubokých lavorů. Na začátečníka to však není špatný výsledek.
Mengusovskou dolinou
Další túru směřujeme do Mengusovské doliny. Počasí je už lepší, nesněží, ale za to se oteplilo. Laviny očekáváme ze všech stran. Zatím se sypou jen sněhové koule od skalních prahů.
V klidu stoupáme vyšlapanou stezkou k odbočce na Rysy. Tam ji opouštíme a hlubokým lepivým sněhem se dřeme k Velkému Hincovu plesu. "Slyšíš?" najednou zastavuje Honza. "Vidím," říkám já a popisuju mu lavinu, která padá podél horolezecké trasy přes pět teras Satana. Tu jsme taky měli v plánu vylézt, než začalo sněžit... Bezpečné zůstává jen dno doliny, okolo se sypou malé lavinky.
Doufáme, že od Hincova plesa uvidím trasu, kterou by se dalo dostat někam na hřeben. Bohužel v mlze a sněžení nic nenacházím.
Občas vyhlédnu z mraků, ale všechny sedla i hřebeny jsou těhotné lavinami.
"Končíme," rozhodujeme se na moréně plesa, kde Honzovi říkám, co vidím. Tatry na nás počkají do příštího roku.
Na dnešní sjezd máme připravený zlepšovák. Přepínám pípák na příjem a Honza se řídí nejen podle mé stopy ve sněhu, ale také podle silnějšího či slabšího pípání.
"Měl jsi dneska ideálního parťáka," potměšile komentují naše počínání kamarádi večer na chatě. "Nic neviděl, a tak neprotestoval, kam jsi ho zavlekl." Pádů je znatelně méně, protože Honza se lépe orientuje a také už mu jde sjíždění o hodně lépe.
Na Štrbské pleso
Poslední sjezd vede z chaty U Popradského plesa prohrnutou silničkou dolů k silnici Slobody a potom pěšky s lyžemi na zádech na nádraží u Štrbského plesa.
Pětadvacetikilový batoh s lezeckými i osobními potřebami a nesnědeným jídlem ale dělá své, a tak Honza několikrát padá. Vstávat s tak těžkým batohem není nikdy příjemné. Jedeme o hodně pomaleji než ostatní, ale dole jsme nejméně dvakrát rychleji, než pěšky. Opakujeme trik s pípáky, a tak musím slovně upozorňovat jen na občasné hroudy ztvrdlého sněhu na silnici.
Autor článku: Kuba Turek, publikováno 31. 3. 2005 na www.horydoly.cz. Foto: Petra Palečková