Jak jsem si poprvé zalezla s Honzou
Letos v březnu jsem si lezení oživila netradičním zážitkem, který si ráda kdykoli zopakuji. Jsem v lezení totální amatérka a jelikož lezu teprve rok a nějaké drobné, neváhám čerpat všemožné teoretické i praktické zkušenosti odkud se dá. Kromě rad od zkušenějších lezců a knih je tu samozřejmě internet. Jednou jsem při surfování narazila na stránky slepého kluka, který už nějaký ten pátek leze. Slovo dalo slovo a po nějaké době jsme se sešli v Ruzyni, abychom se poznali, ale hlavně abychom si zalezli.
Byla jsem z toho pěkně nervózní, ani ne proto, že je Honza slepý, ale proto, že jdu lézt s někým novým a sama se jako nějaký velký lezec necítím (to proto, že jím ani nejsem) a tak jsem měla docela trému abych si neutrhla kus ostudy.
Jak se ukázalo, byl to nakonec tak skvělý zážitek, že nadšeně čekám, až zase jednou vyjde čas na obou stranách tak, abychom si spolu znovu zalezli.
Obvykle moje lezení na Ruzyňské stěně vypadá asi takto: najít právě volnou cestu od značení obtížnosti 5 a výše, cestu čistě zdolat, najít další..., u těch již zdolaných se pokusit o prvolezectví (nejprve špinavě, příště čistě) a tak. Prostě neustálý hon za lepším a lepším výsledkem. Nakonec vše zaznamenat do deníčku, vypsat úspěchy a chyby, které bych ráda překonala a někdy napsat úkoly a výzvy na příště.
Tentokrát to ale bylo jiné. Nelezla jsem cesty za každou cenu čistě a tak jsem ušetřila spoustu sil. Ty jsem pak ale využila jinak a lépe. Podařilo se mi "na druhém" zdolat 7-, se kterou jsem se už nějakou dobu marně pachtila. Najednou to šlo samo. Vůbec jsem nechápala jak je to možné a popravdě si myslím, že je to Honzova zásluha.
Lezl skvěle na prvním a téměř na něm nebylo poznat že nevidí. Vypadal jako by to byla prostě brnkačka a já to tak brala taky. Byl tam na té stěně jako doma a luxoval cesty převis nepřevis, strop nestrop. Jen občas bylo poznat, že nevidí a to jen když nemohl najít stup a tak se po něm "podíval" nejdřív rukou. Jinak byly jeho pohyby tak plynulé, že jsem si já vedle něj chvílemi připadala děsně těžkopádně.
Lezl prostě parádně a já se tím úplně nechala strhnout.
Najednou bylo všechno možné a cesty, u kterých se normálně už předem domnívám, že je nezvládnu (a tak to zpola vzdávám už na zemi) najednou vypadaly neskutečně snadně.
Druhá věc, která mě asi popohnala, byla neochota přerušovat plynulost lezení nebo padat do lana, takže jsem se nezabývala nesmyslným odsedáním kde si vzpomenu, ale co šlo, to jsem dala najednou. Nebylo to proto, že bych se bála, že by mě Honza nechytil. Pravda, ze začátku to byl dost zvláštní pocit, ale způsob jakým jistil, mne naprosto uklidnil. Padat se mi nechtělo ale spíš proto, že když si skoro neodsedal a nepadal on, tak proč bych měla já. (O tom jak jsem soutěživá jsem se tu ještě nezmínila.) Každopádně bylo moc prima uvědomit si, že najednou zvládám cesty, ke který jsem měla předtím obrovský respekt a to vlastně jen díky tomu, že lezu s Honzou.
Jedna věc mě na tomhle lezení naprosto fascinovala. Když vidíte, trávíte celou dobu jištění s očima přilepenýma na lezci a snahou podávat a dobírat mu lano podle potřeby a vašeho odhadu jaký pohyb hodlá provést. Pavel a Zuzka se kterými obvykle lezu jistí skvěle a vůbec nemám v jejich péči strach. S Honzou to bylo jiné. Je to přesně to, o čem jsem se už zmiňovala - jistí po citu. Podívat se, jak se hýbete vůbec nemůže a tak mu ani nic jiného nezbývá, ale podle mě je to vlastně výhoda (už to, že ho od jištění nebolí za krkem tak jako nás, co pro oči nevidíme, je velké plus).
Snad nikdy jsem ještě nelezla s tak plynulým jištěním.
Vůbec jsem necítila, že mám za sebou lano - bylo neustále natažené tak akorát, ani nevyselo, ani netáhlo. Bylo to opravdu příjemné.
No, Honzíku, děkuju ti za skvělý večer na stěně a báječnou zkušenost. Těším se, až spolu zase vyrazíme na nějakou stěnu, ale tentokrát doufám bude z kamene a někde venku a doufám, že jednou budu lézt a jistit tak plynule a pohodově jako ty.
Autor článku: Petra alias Idoru - Petřiny stránky, publikováno 22. 6. 2005.