Do Skaláku na Hrubici
DOPORUČENÍ Kam zajet za lezením II.
Letos poprvé jedu lézt na Hruboskalsko. Naposledy minulou sezonu nám jako na potvoru začalo vydatně pršet, a tak jsme měli po lezení. Na zdejším pískovci se po dešti nesmí lézt osmačtyřicet hodin.
Tehdy nám nezbylo nic jiného, než se projít. Na letošní lezení ve Skaláku jsem se tedy moc těšil.
Sen o Dračím zubu
Můj sen o tamním lezení způsobil dětský herec Tomáš Holý z filmu Jak dostat tatínka do polepšovny. Zaujalo mě, jak lezl s tátou na Dračí zub. I já jsem už na této věži byl.
Hoe se pustil na rozlezení do velmi zajímavé a těžké cesty. Pro něj to asi zase tak těžké nebylo, ale pro mně ano. Barthriss VIIIa vede skoro celou cestu spárou. Spáry to je něco pro mě, při cestě nahoru jsem lezl různými způsoby, použil jsem i techniku sokolíka. Nevylezl jsem to na jeden zátah bez odsednutí do lana. Když jsem dolézal na vrchol, už jsem nemohl a sotva jsem lapal po dechu a hledal veškeré svoje síly. Když jsem tam vylezl, tak se mě kluci zeptali, zda mám infarktový záchvat. Řekl jsem, že ano, a oni mi řekli, že ho měli také.
Příjemný večer na koupáku
Poté mi kluci řekli, ať si chvilku vydechnu a až pak ať začnu slaňovat. Byl jsem rád, že na mě nespěchali. Když jsem šel po chvilce slaňovat, tak jsme dolu zakřičeli na Sejka ať mi pro jistotu drží lano. Opravdu jsem byl dost po této cestě v tomto vedru vyčerpaný a i dost dehydrovaný. Také jsem okamžitě šel hned se napít a chvilku si odpočinout. Dost mě bolelo celé tělo, ale hlavně ruce a nohy, byl jsem jako vždycky odřený na rukou, ale nejvíc na levé holeni, odkud mi tekla krev.
Barthova spára byla v sobotu nejtěžší, potom jsme už lezli jen nějaké sedmičky. Večer bylo koupání, ohýnek a opečené kuřecí stehýnko. V neděli bylo opět velké vedro a nám se lézt nechtělo, ale říkali jsme si, že když jsme tady, tak že si aspoň dáme jednu cestu a pak se půjdeme někam vykoupat.
Údolka na Mariáš
A tak jsme vyrazili na Mariáš, kde si Hoe opět dal na rozlezení těžkou cestu. Údolní spára VIIa byla taková, že když jsem se do ní pustil, tak jsem si říkal, co jsem to zase udělal, když to neumím lézt, tak proč se do takové cesty pouštím.
Opět jsem se malinko, tentokrát ne tolik, odřel, ale nahoře jsem byl zase úplně vyčerpaný. Potil jsem se jako vůl. Vylezli jsme poté ještě jednu cestu a jeli jsme se vykoupat do pískovny. Bylo to super a bylo nám dobře, když jsme ze sebe mohli smýt pot a hlavně spoustu písku, který člověk měl všude. Poté jsme vypili pivko na závěr a bohužel jeli zpět do Prahy. Moc se nám nechtělo, ale nedalo se nic dělat.
Autor článku: Jan Říha, publikováno 7. 6. 2005 na www.horydoly.cz. Foto: Jakub Turek